Biutiful recenze

V kinech se právě promítá nejnovější počin mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iñárritu, který stojí za filmy Amores Perros, 21 gramů anebo Babel. V hlavní roli exceluje Javier Bardem a slovo exceluje je zde na místě. Bardem totiž doslova táhne celý film na vlastním hřbetě a za dvě a půl hodiny prakticky nezmizí z plátna. Jeho postava se jmenuje Uxbal a je to člověk, který má za sebou pravděpodobně temnou minulost a v neméně temné současnosti se zaměstnáním na hraně nebo spíš za hranou zákona snaží uživit své dvě děti, jejichž matka trpí maniodepresí. Neutěšenou náladu filmu pak sráží na samé dno zpráva, že Uxbal do několika měsíců zcela jistě zemře na rakovinu.

To je vlastně kompletní děj celého filmu a mohlo by se zdát, že je to na dvou a půl hodinovou stopáž filmu tak nějak málo. Dík Bardemovi, jenž dokonale ztvárnil psychický i fyzický rozklad dospělého muže, díky hereckému obsazení celkově a nakonec díky výborné kameře, která vykresluje dějiště Barcelonu jako město magické (záběry na Gaudího katedrálu Sagrada Família) a zároveň krutě reálné, není Biutiful ve výsledku plytkým snímkem. Samotný děj tedy nepřináší nic nového, filmů s umírajícími hrdiny jsme viděli mnoho. Nicméně Iñárritu je z těch režisérů, kteří dokáží vytvořit zcela konkrétní, až hmatatelnou náladu a je to nálada, která ve vás zůstane ještě nějakou dobu poté, co film skončí.

Narozdíl od třech předchozích filmů A.G.Inárritu není film vyprávěn rozděleně do epizod, které se spojí, nebo které mají nějakou souvislost, ale celý film sleduje počínání hlavního hrdiny Uxbala, s několika vedlejšími motivy. Myslím si, že je to k dobru věci, ony se totiž tyto  "tarantinovské" kejkle snadno přejí, třikrát bylo asi dost.

Ve zkratce tedy můžu Biutiful jedině doporučit, nezapomenutelný Bardem, nezapomenutelný zejména ve scénách se svými dětmi, neuvěřitelné prostředí soudobé Barcelony a tíživě krásná atmosféra filmu, to stojí za shlédnutí.