search, read & destroy

středa 8. dubna 2015

vinyly


Napadlo mě po letech, že bych mohl napsat něco málo na blog. Tenhle příspěvek bude o vinylovejch deskách. Mám doma gramofon Tesla NZC 143, kterej dostala máma ke svým patnáctinám. Z dětství na něj mám akorát mlhavou vzpomínku, že ho táta kdysi po letech co byl rozbitej nějakým způsobem opravil a pak jsem si na něm chvíli pouštěl dokola asi dvě desky ABBY. To mi bylo tak dvanáct roků. Pak jsem na něj nějak zapomněl, stejně jako rodiče, takže se na gramofon dlouhý roky prášilo v pokoji.



Před dvěma rokama jsem pod vlivem všeobecný renesance vinylů gramofon přesunul do svýho pokoje a tak začla tahle moje vášeň nanovo. V tý době už jsem si vydělával, takže jsem si mohl nakoupit pár desek - v antiku jsem pořídil sice dost ohranou, nicméně skvělou živákovou desku Stones - Get Yer Ya Ya's Out, pak transkripci Bacha v podání Leopodla Stokowského (se skvělým cover designem), Gila Evanse (kterýho vlastně moc nemusím), Charlieho Parkera (deska má šílenej zvuk, ale k tomu dřevnímu bebop jazzu to tak nějak sedí a v Rekomandu jsem koupil tehdy zbrusu novou desku Dinosaur Jr. - I bet on sky. Pak jsem vlastně ještě koupil nějakou výběrovku Boba Dylana (ty nejstarší věci). No a pak, asi tak tři dny po Dylanovi, se mi ten Tesla klenot hi-fismu rozbil znova a já byl znova skoro na dva roky bez gramofonu.

Gramofon mi ležel doma smutnej a rozbitej a já nebyl schopnej se dokopat k jeho opravě, hlavně teda proto, že je těžkej jako prase a představa, že to budu vláčet někam metrem mě vždycky spolehlivě znechutila. Nakonec mě ale napadla skvělá věc, že poprosim kámoše Adama, aby se mnou gramec vzal jejich rodinnym autem do Phona na Karláku k opravě, za což mu zaplatím oběděm. Adam bez mrknutí oka souhlasil, je to hodnej kluk. Dokonce se ukázalo, že u nich doma taky leží jeden rozbitej gramec (automat Technics, údajně cennej kousek), takže to ani z Adamovy strany nebyla úplně zbytečná cesta. V neposlední řadě musím ale ještě říct, že k samotný opravě gramofonu mě asi nejvíc dotlačila moje milá Terka, která se mnou tuhle vinylovou vášeň sdílí taky a sama má doma taky pěknou sbírku desek, ve kterých jí pravidelně dělávám nepořádek.

Pak uteklo pár tejdnů a z Phona mi pan Horáček napsal, že cajk, že mi na to kouk a že pohoda jahoda a mám si proto doject (ačkoliv, když jsme tam ten gramec dotáhli, tak se mu do opravy vůbec nechtělo a kdybych netrval na svým, tak mě s tím pošle do háje, páč prej tendle kousek Tesla ve skutečnosti úplně dobře nevyinženýrovala. Holt normalizace byla po všech stránkách pěkně zhnilá doba a já sem rád, že jsem měl tu možnost se narodit teprv potom, co to parta kolem Václava Havla dala trochu do kupy. No zpátky ke gramofonu. Adamovi bohužel v Phonu řekli, že s tím jejich gramcem nic udělat nedokážou, že by jim to neopravil ani bůh, nebo tak něco. Ale k mýmu štěstí, můj gramofon skutečně opravit dokázali, což mi v prodejně rovnou předvedli na nějaký jejich turbo super reprosoustavě, takže ty Aerosmith, co mi tam servisman pustil na ukázku zněly i z tý Tesly tak, že bych nevěřil, že to vůbec z toho gramce může vylézt. Pan Horáček mi dokonce grátis vyměnil šasi a místo otřískanýho a naším dětsvím notně poznamenanýho předního panelu nainstaloval skoro netknutý z Tesly NZC 142. Takže mám doma vlastně takovej raritní custom kousek. Celé dobré.

No a tak mám gramofon a doufám, že mi nějakej ten pátek vydrží. A zase nakupuju desky, (a občas nakupujeme s Terkou). Za těch pár tejdnů, co mám opravenej gramec jsem stihl pořídit nový desky Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath (reedice z 2009, řekl jsem si, že chci mít na vinylech všechny Sabbathy z Ozzyho období), album Portugal. The Man - Evil Friends z roku 2013 a dneska v antiku ve Spálený jsem za dvě kila pořídil uplně krásný dvojalbum s výběrem skladeb Jaroslava Ježka a orchestru Osvobozenýho divadla, což je úplně úžasná jazzová muzika s nápadem a atmosférou první republiky, jenom mě trochu mrzí, že tam není píseň Tmavomodrý svět, která je od Ježka snad úplně to nejlepší, včetně toho textu od V+W -

Netoliko že je tma, ale nevidím.Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím.Vidím jenom to, že nevidím nic,když připustím, že vidím, měl bych vidět víc.Svou hlavu, trup, dvě ruce, nohy nevidím.

Ptáte se proč vinyly? Jasně je to trochu na hlavu, v době služeb jako je Spotify, Last.fm a já nevím co všechno. Ještě víc na hlavu je to popření technologickýho pokroku, kdy se člověk vzdá naprosto čistý digitální nahrávky, aby poslouchal praskání a horší dynamiku vinylovejch desek (nejsem z těch, co na každou stranu opakuje ten žvást, že vinyl "prostě zní líp, je to takový teplejší, chápeš". Naopak, občas u některý muziky vyžaduju čistotu digitálu.). Důvod, proč mám rád vinyly je u mě dvojí - za prvý se mi to líbí jako artefakt, což je jasný, stačí kouknout třeba na obal toho živáku od Stones, kde na fotce skáče vysmátej Charlie Watts s kytarama do vzduchu a vedle něj stojí osel obtěžkanej bubnama. To všechno navíc opatřený suprově zvládnutou typografií. Ten druhej důvod je v tom, že prostě desky něco stojí a tím pádem nemůžu mít všechno na co si pomyslím a i když na to třeba zrovna budu mít, tak minimálně budu muset vstát a ty vinyly doject osobně někam koupit, což u vzácnejších kousků znamená najít si to v antikvariátu. Tohle je krásnej kontrast ke Spotify (který si platím Premimum a neplánuju ho ukončit). Se Spotify totiž můžu mít téměř cokoliv a to okamžitě, stačí platit měsíční předplatný (který není vůbec drahý). Jenže vinyly? Vinyly jsou výzva.

pondělí 14. října 2013

Recenze: Zmizení (USA, 2013)

Hughovi Jackmanovi jednoho dne unesou dceru a on se po pár dnech neúspěšného pátrání chytne té jediné dostupné, byť pochybné stopy a rozjede vyšetřování na vlastní pěst a, řekněme, trochu za hranicí zákona. Souběžně s tím policejní detektiv Jake Gylenhaal vyšetřuje případ únosu poněkud konvenčnějším způsobem a zjišťuje, že na případ navazují děsivé, nikdy neobjasněné skutky z minulosti.

Takhle bychom mohli zkratkovitě shrnout zápletku nového krimi thrilleru Denise Villneuvea a pokud vám to přijde nic moc, tak jste, jak se říká v policejní branži, na horký stopě. Děj skutečně není to, co film vytahuje z průměru. Příběh je místy poněkud děravý, místy poněkud překombinovaný, u některých postav jsem měl pocit, že jejich absencí by film nijak neutrpěl. Pokud na Zmizení tedy půjdete, bude lepší, když si od detektivní zápletky nebudete příliš slibovat. Detektivní rovinu příběhu rovněž sráží fakt, že se vyšetřování prakticky vždy posouvá dopředu díky náhodám.

Že je slabší  dějová linka, to bych ještě filmu s klidem odpustil, vzhledem k pozitivům, o kterých napíšu dále. Co je ale ohromná škoda je nedotažený závěr, který vyzní tak trochu do prázdna. Ačkoliv na druhou stranu dlužno říct, že se film na konci kompletně "vysvětlí" a nemusíte se proto bát klasického amerického "ty vole, vždyť to nemělo žádnej konec". Konec to má, jenom není až tak silný, jak by si film zasloužil.

Pokud tedy příběh není největším chytákem filmu, tak co tedy?
V první řadě jsou to herecké výkony ústřední dvojice Jackman a Gylenhaal. Zarostlý Hugh Jackman dokonale ztvárnil psychicky zhrouceného otce od rodiny, který nedokáže nečinně sedět a snaží se pro záchranu své dcery něco udělat, ačkoliv ten způsob, jakým se snaží jednat, je z vnějšího pohledu zavrženíhodný. Ještě o kus lepší je pak herecký výkon Jakea Gylenhaala. Specifikem filmu je, že ústřední dvě postavy nejsou na plátně příliš často společně, ale jednají paralelně, proto jsem se u scén s Jackmanem často skoro až těšil, až scéna skončí a na plátně se objeví postava detektiva Lokiho v Gylenhaalově podání.



Postava detektiva Lokiho je totiž pro diváka přitažlivější, protože se o ní v průběhu filmu dozvíme jen velmi málo. Je tak svým způsobem tajemná, což ještě zdůrazňuje Gylenhaal hereckými detaily, jako je častý tik v očích anebo posmrkávání. Zatímco Keller Dover v podání Jackmana je od začátku filmu definován jako zoufalý otec, který udělá pro záchranu své dcery všechno, detektiv Loki filmem proplouvá bez jakéhokoliv životního příběhu. Divák si tak může o jeho postavě udělat pouze útržkovitý obrázek z několika málo náznaků, které se ve filmu objeví ať už jde o zmíněný tik, mimoděk vyřčenou poznámku o polepšovně, tetování vykukující zpod košile. Dokonce i jeho jméno je svým způsobem tajemné. Co se týče ostatních postav, u nich už to tak slavné není. U některých není občas příliš jasné, proč ve filmu musí být a jiné zas působí nepřesvědčivě (teta Alexe Jonese).



Silnou stránkou snímku je rozhodně jeho atmosféra. Deštivé pensylvánské exteriéry, množství nočních, avšak velmi dobře nasvícených záběrů, pomalé tempo filmu a působivý soundtrack, který spíš než jako hudební podkres funguje jako ambientní zdůraznění důležitých scén.
Člověku okamžitě vytanou na mysli filmy Davida Finchera. Skutečně to vypadá, že Villneuve Finchera před natočením filmu trochu studoval. Konkrétně Fincherův Zodiac má ke Zmizelým blízko a to nejen dějem, ale i budovanou atmosférou, dokonce i ten Gylenhaal v Zodiakovi hrál.
Hranice mezi inspirací a vykrádáním ale zůstává Villneuvem nepřekročená.

Za co tvůrci filmu nemohou, je poněkud zmršený český distribuční název filmu. Nejen, že z názvu nelze na první pohled poznat, že nejde o -to zmizení-, ale o -ty zmizelé-. V originále se film jmenuje Prisoners - vězni a tento název je pro film příznačný, neboť rovina věznění prostupuje celým filmem a vězni rozhodně nejsou pouze unesené dívky.

Závěr:
Zmizení je velmi dobrý thriller a zároveň průměrná detektivka. Sympatické je, že se jedná tak trochu o film ze staré školy, kdy se film odvíjí v pomalém tempu. Nedočkáme se tedy žádných střihových orgií, ani frenetických akčních scén, ale poctivě budované a do jisté míry tajemné atmosféry. Pokud ale film něco přímo táhne nahoru, tak jsou to skvělé výkony dvojice Jackman - Gylenhaal. Vyplatí se zajít.




pondělí 31. prosince 2012

25 nejmilejších desek - díl 3

Díl 3 - (L - R)

***
L.A. Woman - The Doors
1971

Poslední deska The Doors s Jimem Morrisonem. Podle mýho rozhodně nejlepší deska týhle kapely, v který se slučuje všechno dobrý s čím tahle kalifornská skupina přišla. Blues, jazz, rokenrol, flamenco a klasická hudba, všechno v tom uslyšíš. Morrison se zhrublym hlasem diktuje svoje živočišný blues, kapela se elipsou vrací ke kořenům. O tom se nedá psát, to se musí slyšet. Jeden čas byla LA Woman moje "ostrovní deska", na svym emgeton e2 cult jsem jí poctivě smažil každý ráno cestou do školy. V poslední době už Doors zdaleka neposloucham tolik, jako kdysi, nicméně pokud bych měl vybrat tu jednu jedinou TOP EVER desku, asi by to byla tahle. The Doors forever.


***
Let It Bleed - The Rolling Stones
1969

Tímto s definitivní platností prohašuju Gimme Shelter za nejlepší otvírák desky vesmíru. Let It Bleed
 je parádně pestrá a živá deska s na svojí dobu výbornym soundem . Rythm & Blues, stounovský pojetí country a především vystřízlivění z naivity šedesátých let je tím, čím se tahle deska vyznačuje. Stejně jako má deska výbornou první songu, je skvělym uzavřením alba epická stounovská hymna You Can't Allways Get What You Want. Zajímavostí je účast Jacka Nitzscheho na skládání sborů k týhle písni, důkaz toho, že se Rolling Stones v každé době uměli obklopit schopnými lidmi.

***
Revolver - The Beatles
1966

První deska Beatles, kterou jsem slyšel celou. Beatles se touhle deskou přehoupli z rannýho období nenáročných rádiových hitovek v promyšlenější, experimentální psychedelickou polohu. Stejně jako u předchozí desky se do popředí dere George Harrison, autor hned prvního songu Taxman. V Love You To přispívá George k soundu hrou na sitár, kterou se tenkrát učil od mistra Raviho Šankara. Yellow Submarine zase nazpíval Ringo (asi nosem) a I'm only sleeping je národní hymna všech lenochů známýho vesmíru.

***
Rubber Factory - The Black Keys
2004

Mládenci Dan a Patrick z Akronu, z Ohia si, stejně jako předchozí alba, tuhle nahrávku produkovali kompletně sami, jenže zatímco ty předchozí mohli nahrát ve zkušebně v Patrickově sklepě, tentokrát už si museli hledat jiný místo. Nakonec vybrali zchátralou budovu, která kdysi sloužila jako továrna na pneumatiky (odsud název desky), no a fór je v tom, že to tak i zní. Je to zasviněný špínou, smrdí to kouřem ze spálených gum a kytara s bicíma se spojuje v dřevitou bluesovou garáž.  Zpěv je často zkreslenej, zvuk kytary se deformuje v hranatý amplitudy a Pat řeže do bicích jakoby vyzýval Bonhama na souboj. Jenže ty pneumatiky, který Black Keys vyráběj, nejsou celý černý, maj noblesně bílý strany. Hrabal by řek, že je ta deska barbarsky něžná a měl by recht.

***
Rubber Soul - The Beatles 
1965

Zadumaný album, klidnější, jímavý a taky docela krásný, koho nedostanou Norwegian Wood nebo Michelle, tak nemá srdce a měl by se jít léčit. Výborně se hodí k podzimním dešťům a k cestě osmnáctkou tramvají od Palacha na Národku, vyzkoušeno za vás. Baby you can drive my car! Jako fakt.

sobota 29. prosince 2012

25 nejmilejších desek - díl 2


DÍL 2 - (D - H)

***

Dig Out Your Soul - Oasis
2008

Poslední deska manchesterských Oasis, jediný kapely, která se dokázala přiblížit k Beatles na dvě koňský délky. Poslední a zároveň jedna z nejlepších desek dekády. Výbornej mnohovrstevnatej zvuk je jasnej highlight každýho čajovýho dejchánku, if you know what I mean.

***

Echo Ono - Pontiak
2012

Jedna z top desek roku 2012. Óda na zvuk přebuzených elektrických kytar. V bookletu se trojčata Pontiakovi chlubí tím, že při nahrávání desky nepoužili jedinej kytarovej efekt. Oni totiž nepotřebovali, oni roztavili elektronky svých aparátů v horký magma, kerý vám skrz uši nalejou přímo do obou hemisfér.

***

Farm - Dinosaur Jr.
2009

Druhý album Dinosaur jr. po jejich reunionu. J Mascis dává nekompromisně najevo svojí boží podstatu, která ho, jak uved v jednom rozhovoru, ponižuje a hraní na elektrickou kytaru vlastně ani nemá rád. Hradby elektrických kytar, Barlowova basa a Murphův rytmopád úderů. Mascis to celý odjel na skejtu a kluci na BMXku a když tomu dáte try, tak to tam i uslyšíte.

***

Fun House - The Stooges
1970

Jesus loves the Stooges. Iggy Pop a jeho parťáci na týhle desce definovali žánr protopunk. Je to frenetický, je to špinavý, nervózní, agresivní, pulzující. Ten typ desky, kterou si pustíte v metru a máte chuť tam před lidma uplně zešílet. Jesus loves the Stooges.

***

Humbug - Arctic Monkeys
2009

V kontextu tvorby týhle sheffieldský party docela vyčnívající kus. Temnější, pomalejší, na první poslech bez hitů, o to však nadčasovější, dospělejší. Monkeys na týhle desce sundali indie manšestráky, nechali narůst vlasy i fousy a oblíkli džíny a kožený bundy. Basa s bicíma štědrý jak při výprodeji. Byl jsem z týhle desky dost nadšenej, jednu dobu sem jí točil 24/7, škoda jenom, že už na to kuci nedokázali navázat, další deska byla dobrá tak jako background do  C&A.


***
**
*

25 Nejmilejších desek Rudýho páva


Protože žebříčky každej žere a každej je bere, tak jsem zkusil sestavit svuj personal top25 desek. Desky jsou seřazený abecedně, to znamená že jsem se tím vyhnul určení tý uplně nejvíc top desky, nejspíš bych to určit ani nedokázal. Pod názvem alba vždycky najdete ukázku jednoho songu z desky na Youtube a krátkej popis mýho vztahu k dotyčnýmu kusu.
***

DÍL 1 - (18-D)
***
18 - Moby
rok: 2002

pár slov o desce:
Něco jako balzám na duši. Jedna z těch desek, která nese konkrétní těžko uchopitelnou atmosféru, která se dostane pod kůži. Moby formálně navázal na svojí předchozí superúspěšnou desku Play.

***

Bestiálně Šťastní - Vypsaná Fixa
rok: 2003

Poslední skutečně špinavá deska od Fixy. Je z ní cejtit silná inspirace vzory jako Pixies, a z mladicky rozervaných textů na vás přímo srší četný literární narážky a pomrkávání směrem k popkultuře.
Velice příjemná věc na procházku nočním sídlištěm.

***

Blues Funeral - Mark Lanegan 
rok: 2012

Vynikající podmanivá deska, který vévodí Laneganův hlubokej hlas, krásně skličující atmosféra a basový frekvence. Zní to jako když vám pod barákem v kterym jste se narodili hloubí černouhelnej důl.

***

Broken Bells - Broken Bells
rok: 2010

Příjemně se to poslouchá, ideálně když jste unavený třeba z práce nebo ze školy. Danger Mousův vytříbenej smysl pro melodii, hiphopovej beat a kompoziční čarování v kombinaci se skvělým uchu lahodícím smooth zpěvem týpka, kerej vypadá jak Kevin Spacey.

***

Defiance - Dead Moon
rok: 1990

Nespoutaná energie rokenrolu. Víc nadšení než umění. Špína, živočišnost, verva. Počátek devadesátek se soundem, kterej do sebe nabalil všechno od konce padesátých let, přes garážovou revoluci šedesátek, psychedelii z Texasu, anarchii a vzpouru punku až po osmdesátkovou deziluzi z hudebního byznysu. To všechno na jedný desce. Walking On My Grave is the answer.

***

To je prvních pět z mých pětadvaceti nejmilejších. Tak to třeba zkuste. Nebo třeba ne, to je mi celkem jedno. Další díl bude. RP.

pondělí 17. prosince 2012

Poslední vály tohohle světa - o muzice a o filmu

Prosinec máme za půlkou a, jasně, všichni toho máme plný kecky, ale tak kdo máte chvilku času, tak si dejte novej playlist pro tenhle měsíc. Dneska to otvírá David Bowie, kterýho jsem po léta celkem úspěšně míjel, až jsem na jeho songy narazil ve filmech francouzskýho režiséra Leose Caraxe. 

Caraxovy fillmy jsou neobvyklý, formalisticky -zejména v symbioze obrazu a zvuku- originální a s výjimkou toho nejnovějšího taky silně romantický, a to nemyslim nijak hanlivě, je to úplně jinej druh romantiky, než vyrábí Hollywood. Prvně jsem viděl ve Světozoru v rámci Festivalu Francouzskýho filmu Zlou krev (1986). Z tý jsem měl ze začátku hodně rozporuplný pocity, ono se tam totiž nic moc neděje, postavy se chovají divně a kdesi cosi. Ale jak se někdy stává, pocit z toho filmu ve mě postupně zrál. O čtrnáct dní později mám shlédnutou téměř kompletní Caraxovu filmografii a nemusim nijak skrejvat, že jsem z toho upřímně nadšenej. Především Milenci z Pont-Neuf je vizuálně originální počin kinematografie s jednoduchym, ale o to silnějším příběhem o lásce dvou pařížských outsiderů, který ztvárnila dvojce dvorních herců Leose Caraxe - Denis Lavant a krásná Juliette Binoche (viz obr.) Tolik k filmu, co tu hraje dál?



Same old thing, jeden z mých nejoblíbenějších songů od Black Keys, na kterejch jsme tuhle začátkem prosince byli v Mnichově, což bylo moc prima, jak koncert, tak celkově ten výlet. Asociačně na to navazuje song Grown so ugly, kterej právě Black Keys zcoverovali, tentokrát ale ve svý originální verzi od černýho bluesmana, která je správně dřevitá a poctivá jak to tyhle mouřenínové uměli.

Co dál? 13th Floor Elevators, dneska polozapomenutá první opravdu psychedelická kapela z poloviny šedesátek z americkýho Texasu, na ně v hudebním kontextu navazujou Dead Moon, který jsem objevil přibližně před rokem, a který dávali do muziky všechno co mam v muzice rád - nespoutanou živočišnou energii, nadšení a hlavně to srdíčko neasi. Sem jak asi, jak uslyšíte, patří i Mission of Burma se svym poměrně novym songem Pseudo Sort of Plan.

Talking Heads, Rolling Stones, tady neni co řešit. Na konec další Bowie z filmu toho francouzskýho podivína Caraxe a nakonec, taky něco českýho, Fixa.

středa 21. listopadu 2012

Recenze knihy Hmatatelný čas - G.Vasta

***
Itálie na sklonku sedmdesátých let dvacátého století. Ve vzduchu se všudypřítomně vznáší neviditelná a nepostižitelná hrozba terorismu. Po celé zemi se množí případy únosů, přestřelek v ulicích, vznikají teroristické skupiny, tzv. Rudé brigády, které mnohdy ani vlastně nevědí za co a proti komu bojují, často bojují, jen aby bojovaly. Italové v televizi sledují mrtvoly unesených politiků, stejně jako přímé přenosy fotbalového mistrovství světa v Argentině a v novinách čtou o terorismu i o přistání planetární sondy Veněra 12. V této době vyrůstají v sicilském Pallermu tři tak trochu nenormální jedenáctiletí kluci. Nenormální doba plodí nenormální syny. 





Nimbus, Volátus a Rádius, jak si kamarádi, ústřední postavy příběhu, mezi sebou říkají, prožívají frustraci z toho, jak jsou jako děti přehlížení, deprimuje je přezíravost dospělých, kteří je neberou vážně, neposlouchají co říkají, děti jsou v systému nezaznamenatelný prvek, děti právně neexistují, vždyť nejsou přece plnoleté. Prožívají frustraci z národního zvyku dělat ze všeho grotesku, frašku, brát věci na lehkou váhu. Nacházejí v sobě nenávist k ironii. Proto se vzhlížejí v Rudých brigádách, teroristických buňkách, které ve svých komuniké kontrastují nadsazenou až patetickou vážností, tragičností, osudovostí. Jazyk teroristů je fundamentální a tím se vymyká národní povaze Italů všechno zlehčovat (my Češi jsme na tom dost podobně). Nimbus, Volátus a Rádius obdivují jazyk teroristů, zbavený veškeré ironie a podbízivé trapnosti, která chlapce tolik štve u starší generace a v televizních pořadech. Jsou sedmdesátá léta, Silvio Berlusconi buduje své televizní impérium. 

Nimbus, vypravěč příběhu se nachází v jakémsi vakuu, stejně jako jeho dva kamarádi má dojem, že když je brán jako dítě, není skutečný, není nic co dělá skutečné. Proto má potřebu něco udělat, procitnout, bojovat, provinit se, aby žil. Násilí je podle jedenáctiletého Nimba aktem činu, aktem vzetí zodpovědnosti do vlastních rukou. Na svých četných srazech dospějí kamarádi k nápadu založit vlastní teroristickou buňku po vzoru Rudých brigád. Příběh postupně nabírá na tempu, postupuje se od jakéhosi cílevědomého výcviku, tělesné přípravy, přes vytvoření vlastního pantomimického jazyka “Němocedy”. Pak přicházejí první činy-akce, prvně snad klukoviny, později nabírají akce na významu i agresivitě, všechno nakonec směřuje k únosu jednoho ze spolužáků a jeho mučení, držení při životě a fyzického výslechu, při němž se nikdo na nic neptá.

Giorgio Vasta ve své prvotině, která poprvé vyšla v Itálii v roce 2008 a o tři roky později v edici Světové knihovny Odeon ve skvělém překladu Alice Flemrové, nabízí na 247 stranách textu strhující příběh. Je třeba říct, že se nejedná o oddychové čtení, vyprávění je vrstevnaté, často mizí hranice mezi vnitřním monologem a přímou řečí, což ještě umocňuje absence uvozovek (podobně jako u McCarthyho). Některé úvahy jedenáctiletého Nimba jsou tak náročné a těžko uchopitelné, že je třeba přečíst některé řádky vícekrát, četba vyžaduje vysokou míru soustředění. V příběhu se vyskytují četné snové scény, kdy Nimbus rozmlouvá se zvířaty.

Vedle formální náročnosti románu je tu i vysoká náročnost obsahová. Ne každý den čteme o jedenáctiletých teroristech, kteří nacházejí útěchu v jazyce, v řádu, striktně odmítající ironii, pro něž je násilí prostředkem, ne cílem. Vasta se skrze vypravěče příběhu snaží důsledně nacházet ve všem řád a systematiku, nahodilost neexistuje, toto vidíme v pasáži, kde si postavy vybírají konkrétní góly z probíhajícího fotbalového šampionátu a snaží se o jejich naprosto věrnou reprodukci. Rozebírají herní situace do nejmenších prvků, nacvičují, donekonečna opakují. Postavy jsou disciplinované, mnohdy až roboticky odosobněné, stejně tak přistupuje autor textu ke konstrukci příběhu. Itálie je vykreslena do detailů, vyvstávají před námi obrazy zaprášených ulic, pláží znečištěných odpadky, atmosféra je prosycena strachem z terorismu, obyvatelé však zůstávají v netečné apatii. Vasta přirovnává atmosféru k nákaze, prastaré, biblické.

“To slovo se mi líbí. Provinit se. I když nikdy nemám odvahu to udělat. Závidím Scarmigliovi schopnost se provinit. Protože o tohle jde, o schopnost: ne každý se může provinit; je to osud, a je to úkol.”

Vasta se čtenáři nijak nepodbízí, nesnaží se být za každou cenu čtivý, za každou cenu přístupný. I když se vyprávěč příběhu snaží potírat ironii, protože je pro něj zdrojem zla, neznamená to, že v příběhu humor zcela chybí. Je tu, ale je skrytý, je třeba ho hledat mezi řádky. Násilí popisuje autor se snahou o jakousi doslovnou objektivitu, neoslavuje ho, není přehaně naturalistický. Není jako Palahniuk. Pokud máte zájem o velmi neobvyklou, precizně napsanou knihu (s dle mého názoru výborným překladem), s velmi neobvyklou jak obsahovou, tak formální stránkou a pokud jste ochotní už od samotného úvodu tolerovat vypravěče, který ve svých jedenácti letech přemýšlí o několik řádů komplikovaněji, než kdy budete vy sami, zkuste prvotinu Giorgia Vasty Hmatatelný čas. Autorovi se povedlo nevídané, když skutečně učinil čas hmatatelným, uvidíte sami.

  • VASTA, Giorgio. Hmatatelný čas. Vyd. 1. Praha: Odeon, 2011. 255 s. Světová knihovna; sv. 115. ISBN 978-80-207-1393-3.