vinyly

Napadlo mě po letech, že bych mohl napsat něco málo na blog. Tenhle příspěvek bude o vinylovejch deskách. Mám doma gramofon Tesla NZC 143, kterej dostala máma ke svým patnáctinám. Z dětství na něj mám akorát mlhavou vzpomínku, že ho táta kdysi po letech co byl rozbitej nějakým způsobem opravil a pak jsem si na něm chvíli pouštěl dokola asi dvě desky ABBY. To mi bylo tak dvanáct roků. Pak jsem na něj nějak zapomněl, stejně jako rodiče, takže se na gramofon dlouhý roky prášilo v pokoji.

Před dvěma rokama jsem pod vlivem všeobecný renesance vinylů gramofon přesunul do svýho pokoje a tak začla tahle moje vášeň nanovo. V tý době už jsem si vydělával, takže jsem si mohl nakoupit pár desek - v antiku jsem pořídil sice dost ohranou, nicméně skvělou živákovou desku Stones - Get Yer Ya Ya's Out, pak transkripci Bacha v podání Leopodla Stokowského (se skvělým cover designem), Gila Evanse (kterýho vlastně moc nemusím), Charlieho Parkera (deska má šílenej zvuk, ale k tomu dřevnímu bebop jazzu to tak nějak sedí a v Rekomandu jsem koupil tehdy zbrusu novou desku Dinosaur Jr. - I bet on sky. Pak jsem vlastně ještě koupil nějakou výběrovku Boba Dylana (ty nejstarší věci). No a pak, asi tak tři dny po Dylanovi, se mi ten Tesla klenot hi-fismu rozbil znova a já byl znova skoro na dva roky bez gramofonu.

Gramofon mi ležel doma smutnej a rozbitej a já nebyl schopnej se dokopat k jeho opravě, hlavně teda proto, že je těžkej jako prase a představa, že to budu vláčet někam metrem mě vždycky spolehlivě znechutila. Nakonec mě ale napadla skvělá věc, že poprosim kámoše Adama, aby se mnou gramec vzal jejich rodinnym autem do Phona na Karláku k opravě, za což mu zaplatím oběděm. Adam bez mrknutí oka souhlasil, je to hodnej kluk. Dokonce se ukázalo, že u nich doma taky leží jeden rozbitej gramec (automat Technics, údajně cennej kousek), takže to ani z Adamovy strany nebyla úplně zbytečná cesta. V neposlední řadě musím ale ještě říct, že k samotný opravě gramofonu mě asi nejvíc dotlačila moje milá Terka, která se mnou tuhle vinylovou vášeň sdílí taky a sama má doma taky pěknou sbírku desek, ve kterých jí pravidelně dělávám nepořádek.

Pak uteklo pár tejdnů a z Phona mi pan Horáček napsal, že cajk, že mi na to kouk a že pohoda jahoda a mám si proto doject (ačkoliv, když jsme tam ten gramec dotáhli, tak se mu do opravy vůbec nechtělo a kdybych netrval na svým, tak mě s tím pošle do háje, páč prej tendle kousek Tesla ve skutečnosti úplně dobře nevyinženýrovala. Holt normalizace byla po všech stránkách pěkně zhnilá doba a já sem rád, že jsem měl tu možnost se narodit teprv potom, co to parta kolem Václava Havla dala trochu do kupy. No zpátky ke gramofonu. Adamovi bohužel v Phonu řekli, že s tím jejich gramcem nic udělat nedokážou, že by jim to neopravil ani bůh, nebo tak něco. Ale k mýmu štěstí, můj gramofon skutečně opravit dokázali, což mi v prodejně rovnou předvedli na nějaký jejich turbo super reprosoustavě, takže ty Aerosmith, co mi tam servisman pustil na ukázku zněly i z tý Tesly tak, že bych nevěřil, že to vůbec z toho gramce může vylézt. Pan Horáček mi dokonce grátis vyměnil šasi a místo otřískanýho a naším dětsvím notně poznamenanýho předního panelu nainstaloval skoro netknutý z Tesly NZC 142. Takže mám doma vlastně takovej raritní custom kousek. Celé dobré.

No a tak mám gramofon a doufám, že mi nějakej ten pátek vydrží. A zase nakupuju desky, (a občas nakupujeme s Terkou). Za těch pár tejdnů, co mám opravenej gramec jsem stihl pořídit nový desky Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath (reedice z 2009, řekl jsem si, že chci mít na vinylech všechny Sabbathy z Ozzyho období), album Portugal. The Man - Evil Friends z roku 2013 a dneska v antiku ve Spálený jsem za dvě kila pořídil uplně krásný dvojalbum s výběrem skladeb Jaroslava Ježka a orchestru Osvobozenýho divadla, což je úplně úžasná jazzová muzika s nápadem a atmosférou první republiky, jenom mě trochu mrzí, že tam není píseň Tmavomodrý svět, která je od Ježka snad úplně to nejlepší, včetně toho textu od V+W -

Netoliko že je tma, ale nevidím.Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím.Vidím jenom to, že nevidím nic,když připustím, že vidím, měl bych vidět víc.Svou hlavu, trup, dvě ruce, nohy nevidím.

Ptáte se proč vinyly? Jasně je to trochu na hlavu, v době služeb jako je Spotify, Last.fm a já nevím co všechno. Ještě víc na hlavu je to popření technologickýho pokroku, kdy se člověk vzdá naprosto čistý digitální nahrávky, aby poslouchal praskání a horší dynamiku vinylovejch desek (nejsem z těch, co na každou stranu opakuje ten žvást, že vinyl "prostě zní líp, je to takový teplejší, chápeš". Naopak, občas u některý muziky vyžaduju čistotu digitálu.). Důvod, proč mám rád vinyly je u mě dvojí - za prvý se mi to líbí jako artefakt, což je jasný, stačí kouknout třeba na obal toho živáku od Stones, kde na fotce skáče vysmátej Charlie Watts s kytarama do vzduchu a vedle něj stojí osel obtěžkanej bubnama. To všechno navíc opatřený suprově zvládnutou typografií. Ten druhej důvod je v tom, že prostě desky něco stojí a tím pádem nemůžu mít všechno na co si pomyslím a i když na to třeba zrovna budu mít, tak minimálně budu muset vstát a ty vinyly doject osobně někam koupit, což u vzácnejších kousků znamená najít si to v antikvariátu. Tohle je krásnej kontrast ke Spotify (který si platím Premimum a neplánuju ho ukončit). Se Spotify totiž můžu mít téměř cokoliv a to okamžitě, stačí platit měsíční předplatný (který není vůbec drahý). Jenže vinyly? Vinyly jsou výzva.