Itálie na sklonku sedmdesátých let dvacátého století. Ve vzduchu se všudypřítomně vznáší neviditelná a nepostižitelná hrozba terorismu. Po celé zemi se množí případy únosů, přestřelek v ulicích, vznikají teroristické skupiny, tzv. Rudé brigády, které mnohdy ani vlastně nevědí za co a proti komu bojují, často bojují, jen aby bojovaly. Italové v televizi sledují mrtvoly unesených politiků, stejně jako přímé přenosy fotbalového mistrovství světa v Argentině a v novinách čtou o terorismu i o přistání planetární sondy Veněra 12. V této době vyrůstají v sicilském Pallermu tři tak trochu nenormální jedenáctiletí kluci. Nenormální doba plodí nenormální syny.
Nimbus, Volátus a Rádius, jak si kamarádi, ústřední postavy příběhu, mezi sebou říkají, prožívají frustraci z toho, jak jsou jako děti přehlížení, deprimuje je přezíravost dospělých, kteří je neberou vážně, neposlouchají co říkají, děti jsou v systému nezaznamenatelný prvek, děti právně neexistují, vždyť nejsou přece plnoleté. Prožívají frustraci z národního zvyku dělat ze všeho grotesku, frašku, brát věci na lehkou váhu. Nacházejí v sobě nenávist k ironii. Proto se vzhlížejí v Rudých brigádách, teroristických buňkách, které ve svých komuniké kontrastují nadsazenou až patetickou vážností, tragičností, osudovostí. Jazyk teroristů je fundamentální a tím se vymyká národní povaze Italů všechno zlehčovat (my Češi jsme na tom dost podobně). Nimbus, Volátus a Rádius obdivují jazyk teroristů, zbavený veškeré ironie a podbízivé trapnosti, která chlapce tolik štve u starší generace a v televizních pořadech. Jsou sedmdesátá léta, Silvio Berlusconi buduje své televizní impérium.
Nimbus, vypravěč příběhu se nachází v jakémsi vakuu, stejně jako jeho dva kamarádi má dojem, že když je brán jako dítě, není skutečný, není nic co dělá skutečné. Proto má potřebu něco udělat, procitnout, bojovat, provinit se, aby žil. Násilí je podle jedenáctiletého Nimba aktem činu, aktem vzetí zodpovědnosti do vlastních rukou. Na svých četných srazech dospějí kamarádi k nápadu založit vlastní teroristickou buňku po vzoru Rudých brigád. Příběh postupně nabírá na tempu, postupuje se od jakéhosi cílevědomého výcviku, tělesné přípravy, přes vytvoření vlastního pantomimického jazyka “Němocedy”. Pak přicházejí první činy-akce, prvně snad klukoviny, později nabírají akce na významu i agresivitě, všechno nakonec směřuje k únosu jednoho ze spolužáků a jeho mučení, držení při životě a fyzického výslechu, při němž se nikdo na nic neptá.
Giorgio Vasta ve své prvotině, která poprvé vyšla v Itálii v roce 2008 a o tři roky později v edici Světové knihovny Odeon ve skvělém překladu Alice Flemrové, nabízí na 247 stranách textu strhující příběh. Je třeba říct, že se nejedná o oddychové čtení, vyprávění je vrstevnaté, často mizí hranice mezi vnitřním monologem a přímou řečí, což ještě umocňuje absence uvozovek (podobně jako u McCarthyho). Některé úvahy jedenáctiletého Nimba jsou tak náročné a těžko uchopitelné, že je třeba přečíst některé řádky vícekrát, četba vyžaduje vysokou míru soustředění. V příběhu se vyskytují četné snové scény, kdy Nimbus rozmlouvá se zvířaty.
Vedle formální náročnosti románu je tu i vysoká náročnost obsahová. Ne každý den čteme o jedenáctiletých teroristech, kteří nacházejí útěchu v jazyce, v řádu, striktně odmítající ironii, pro něž je násilí prostředkem, ne cílem. Vasta se skrze vypravěče příběhu snaží důsledně nacházet ve všem řád a systematiku, nahodilost neexistuje, toto vidíme v pasáži, kde si postavy vybírají konkrétní góly z probíhajícího fotbalového šampionátu a snaží se o jejich naprosto věrnou reprodukci. Rozebírají herní situace do nejmenších prvků, nacvičují, donekonečna opakují. Postavy jsou disciplinované, mnohdy až roboticky odosobněné, stejně tak přistupuje autor textu ke konstrukci příběhu. Itálie je vykreslena do detailů, vyvstávají před námi obrazy zaprášených ulic, pláží znečištěných odpadky, atmosféra je prosycena strachem z terorismu, obyvatelé však zůstávají v netečné apatii. Vasta přirovnává atmosféru k nákaze, prastaré, biblické.
“To slovo se mi líbí. Provinit se. I když nikdy nemám odvahu to udělat. Závidím Scarmigliovi schopnost se provinit. Protože o tohle jde, o schopnost: ne každý se může provinit; je to osud, a je to úkol.”
Vasta se čtenáři nijak nepodbízí, nesnaží se být za každou cenu čtivý, za každou cenu přístupný. I když se vyprávěč příběhu snaží potírat ironii, protože je pro něj zdrojem zla, neznamená to, že v příběhu humor zcela chybí. Je tu, ale je skrytý, je třeba ho hledat mezi řádky. Násilí popisuje autor se snahou o jakousi doslovnou objektivitu, neoslavuje ho, není přehaně naturalistický. Není jako Palahniuk. Pokud máte zájem o velmi neobvyklou, precizně napsanou knihu (s dle mého názoru výborným překladem), s velmi neobvyklou jak obsahovou, tak formální stránkou a pokud jste ochotní už od samotného úvodu tolerovat vypravěče, který ve svých jedenácti letech přemýšlí o několik řádů komplikovaněji, než kdy budete vy sami, zkuste prvotinu Giorgia Vasty Hmatatelný čas. Autorovi se povedlo nevídané, když skutečně učinil čas hmatatelným, uvidíte sami.
- VASTA, Giorgio. Hmatatelný čas. Vyd. 1. Praha: Odeon, 2011. 255 s. Světová knihovna; sv. 115. ISBN 978-80-207-1393-3.
Žádné komentáře:
Okomentovat