Caraxovy fillmy jsou neobvyklý, formalisticky -zejména v symbioze obrazu a zvuku- originální a s výjimkou toho nejnovějšího taky silně romantický, a to nemyslim nijak hanlivě, je to úplně jinej druh romantiky, než vyrábí Hollywood. Prvně jsem viděl ve Světozoru v rámci Festivalu Francouzskýho filmu Zlou krev (1986). Z tý jsem měl ze začátku hodně rozporuplný pocity, ono se tam totiž nic moc neděje, postavy se chovají divně a kdesi cosi. Ale jak se někdy stává, pocit z toho filmu ve mě postupně zrál. O čtrnáct dní později mám shlédnutou téměř kompletní Caraxovu filmografii a nemusim nijak skrejvat, že jsem z toho upřímně nadšenej. Především Milenci z Pont-Neuf je vizuálně originální počin kinematografie s jednoduchym, ale o to silnějším příběhem o lásce dvou pařížských outsiderů, který ztvárnila dvojce dvorních herců Leose Caraxe - Denis Lavant a krásná Juliette Binoche (viz obr.) Tolik k filmu, co tu hraje dál?
Same old thing, jeden z mých nejoblíbenějších songů od Black Keys, na kterejch jsme tuhle začátkem prosince byli v Mnichově, což bylo moc prima, jak koncert, tak celkově ten výlet. Asociačně na to navazuje song Grown so ugly, kterej právě Black Keys zcoverovali, tentokrát ale ve svý originální verzi od černýho bluesmana, která je správně dřevitá a poctivá jak to tyhle mouřenínové uměli.
Co dál? 13th Floor Elevators, dneska polozapomenutá první opravdu psychedelická kapela z poloviny šedesátek z americkýho Texasu, na ně v hudebním kontextu navazujou Dead Moon, který jsem objevil přibližně před rokem, a který dávali do muziky všechno co mam v muzice rád - nespoutanou živočišnou energii, nadšení a hlavně to srdíčko neasi. Sem jak asi, jak uslyšíte, patří i Mission of Burma se svym poměrně novym songem Pseudo Sort of Plan.
Talking Heads, Rolling Stones, tady neni co řešit. Na konec další Bowie z filmu toho francouzskýho podivína Caraxe a nakonec, taky něco českýho, Fixa.
Žádné komentáře:
Okomentovat