Ebook, skvrny tekutin, Bukowski a Puškin

Čtečky elektronických knížek se rychle a bezbolestně zabydlují v kotlině české. Vlastně to je blbost, že jo, nemůžu vědět jak se čtečky rozmáhají v naší republice, soudím podle pražského metra, jehož jsem pravidelným uživatelem.

Tak zatímco někdy v září říjnu loňského roku čuměl jsem jak vůl, když byly v rukou třicátnických technokratů k vidění první pravé a nefalšované čtečky s elektronickým inkoustem, dneska, tedy v květnu tohohle roku zachovávám brvu nehnutou pozoruje starší paní jak si labužnicky čte z kindla.

Myslím, že to do nás média cpou horem dolem, výhody a nevýhody elektronických knih. Povinným evergreenem každého, kdo kdy psal o e-knihách je zmínit klišé o tom, jak si teďka na pohodku, jakoby se nechumelilo, můžete vzít na dovču klidně ne pět, ne deset, ale deset tisíc knížek, ale ruksáček zůstane pěkně prázdnej. No jo, Lú'do, neber to. Jenomže zatímco dřív, jste přijížděli z chaty na Sázavě s tím, že ste si ve stínu lípy přečetli tu jednu knížku kterou jste si s sebou vzali, s e-bookem se vracíte s tím, že jste přečetli pár kapitol z padesáti různých titulů, ale nic celé.

Jo, to jsem samozřejmě ošklivě neobjektivní, takhle to asi nebývá vždycky. Ale mě nešlo o kritiku e-booků, jako spíš těch evergreenů o konečně bezbolestných zádech. Jenže stejně, uvažujte se mnou, jakmile si berete čtečku, musíte ji někam dát, pravděpodobně jí dáte do batohu nebo tašky a tu tašku či batoh stejně zákonitě něčím zaplníte, protože nechcete mít prázdnej batoh v kterém se gvedlá vaše knihovna o dvou tisících svazcích sem a tam. Ve výsledku vám stejně nakonec nezbyde, než dát na Naďu Urbánkovou a ten kosmodisk si koupit.

Vlastně mi původně nešlo ani o kritiku těchhle evergreenů. Napadlo mě spíš něco, co jsem ještě v žádném článku, zabývajícím se fenoménem čteček nevyčetl. Jde o to, že se všeobecně povídá, že u knih jde především o jejich obsah a proto je jedno na čem si toho Čapka přečteme, jestli na papíře nebo na čtečce.

Jenomže, a teď se snad už dostanu k jádru pudru, jenomže klasická kniha nabízí oproti e-booku ještě něco navíc než tu čistě formální stránku věci. Jo, klasická kniha je teda kvádr svázanýho papíru s obálkou a stránkami, nemá cenu popisovat klasickou knihu, nejspíš jste jí viděli v dokumentu na Discovery.

Kniha totiž není jenom forma a obsah, ale je tu ještě něco třetího. Co to je? O čem sakra mluvím? Odpovím otázkou. Měli jste někdy z knihovny pujčenou jakoukoliv knížku od Charlese Bukowskiho? Mám na mysli paperbacky od nakladatelství Pragma. To si totiž domů donesete dokonalý salát, dokonale dokonalý příklad salátu, jak ze študákovy duše. Rohy stránek dávno ztratily svou rohovatost a bělost stránek dávno pozbyla všechnu svou bělobu. Tuhle skvrna od kafe a tuhle ani nechcete vědět od čeho ta flekota může být.

To jak ta knížka vypadá o ní přece vypovídá strašně moc. Vypovídá jak o lidech co jí čtou, tak o knížce samotné. Jsou to v počítačovém žargonu něco jako metadata. Data o datech. Když si totiž z knihovny přinesete Nietzscheho, bude pravděpodobně vypadat jinak než Kant. Stejně tak knížka-detektívka, bude nést jiný typ poškození než algebra, přestože byly obě pujčovány stejně často.

Když mi kámoš přinese Raymonda Chandlera s ujetou vazbou a na každý desátý stránce bude poctivej flek od lacinýho kafe a z padesátý stránky, kde jde Marlowovi o kejhák, se vysype cigaretovej popel, budu o tý knížce něco vědět, ještě než přečtu byť jen jediný písmeno. Znáte to? Cejtíte to taky? Víte o co mi jde?

Si totiž jako homo technicus stáhnu do kindla Šunkovej nářez od Bukowskiho, jenže ten displej je umazanej v uplně stejných místech a klávesy jsou otlučeny v těch samých bodech, jako když jsem před chvílí četl Puškina.

Gorgias by řek, že nic nevíme a pak by odešel.