Wolf People - Steeple (2010)

Bažiny z nichž se zdvihá mlžný opar. Mokřady a kolem nich vysoké trávy, vřesoviště, mech a lišejníky. Krajina, kterou si vybral Arthur Conan Doyle pro Psa Baskervillského a kde se o stovky let dříve odehrávaly ranně středověké legendy, dodnes uchované v paměti Angličanů. Podvědomý strach, nejistota, melancholie. Takhle literárně můžu popsat dojem, který ve mě vyvolává deska Steeple, která vyšla u amerického nezávislého labelu Jagjaguwar (Black Mountain...) anglickým Wolf People jako debutová LP v roce 2010.

Člověk s hudebním rozhledem na první poslech nejspíš uslyší podobnost s Jethro Tull, to dělá (nejen)ta příčná flétna. Dlužno říct, že song Tiny Circle na Jethro Tull přinejmenším otevřeně odkazuje. Wolf People, podobně jako jejich kanadští styloví souputníci Black Mountain, nebo američtí Black Angels do sebe pojmuli hudební vlivy z šedesátých a sedmdesátých let. Místy slyšíme vrstvené vícehlasy, které někomu připomenou Yardbirds a jejich For Your Love.

V Anglii jsou často označováni škatulkou folk-rock, což je poněkud nespravedlivé, už proto, že ve vypjatých pasážích kdy hudba graduje do vypjatých freneticky drásavých ploch plných těžkých riffů ala Tony Iommi a silně efektovaných zpětných vazeb těžko mluvit o folku. Psychedelie s folkovým nádechem to by celkem sedlo. Jakoby se Cream vydali na jedno ze svých pověstně dlouhých jamů, ale nebyly by šedesátá léta ale ranný středověk a místo excaliburu by Eric Clapton tahal pod dohledem kouzelníka Merlina Bruce z kamene Gibson SG.

To, co spojuje hudbu Wolf People jako stroj času s muzikou o čtyři nebo pět dekád starší je jejich zvuk. Ten důvěrně známý teplý analogový sound, se šumem, s praskáním. Kytary zefektované reverbem, echem, tremolem, nabuzené do chlupatého Hendrixovského fuzz drajvu. To všechno skvěle vyzní i přesto, že to album neposlouchám z vinylu ale z nehmotné řady jedniček a nul ve formátu em pé tři.

Zpěvákův hlas možná připomene Fleet Foxes, v některých polohách se jedná takový ten posvátný extaticky unešený přednes. Ale bylo by marné si nalhávat, že s tímhle stylem přišli Fleet Foxes, určitě čerpají od někoho kdo už tu byl. Wolf People a desítky dalších současných "alternativních" rockových kapel (Black Mountain, The Black Angels, BRMC...) mocně čerpá z kapel šedesátých let a není se vlastně čemu divit, rock byl téměř uplně definován už tehdy. Teď už jde "jen" o naplňování schématu, podobně jako je tomu v literatuře u detektivek. Místo pachatele máme kytarové riffy a zpěváky a jde pouze o to občas překvapit tak, aby vrahem nebyl opět zahradník. A jestli vrahem opět zahradník bude, abychom jim to sežrali. Odobným nevývojem tak vznikl metal, punk, grunge a cokoliv dalšího kdy příjde. Rock tedy vždycky bude jako detektivka - pořád stejný, buď dobrý nebo špatný.

Vraťme se od nekonečných úvah k desce Steeple od Wolf People. Jedná se o takřka 45 minut nadmíru kvalitní muziky, v které znalci najdou plno pomrkávání a poct směrem ke klasikům. LP Steeple ale rozhodně není hudbou vyhrazenou pro znalce, je to především hudba nesoucí těžko uchopitelnou hutnou atmosféru, téměř pohádkově melancholickou, ale i  nervózně drásavou, nejistou a hlavně, jak by napsal Bohumil Hrabal, barbarsky něžnou.