The Black Keys - El Camino (2011)

Jak to bylo tenkrát
El Camino je název nejnovější desky akronských The Black Keys. Pokud jste o Black Keys nikdy neslyšeli (pravděpodobně proto, že žijete v ČR), vězte, že jde o jednu z nejzajímavějších současných kapel, která v těchto dobách zažívá ve spojených státech tučná léta. To znamená, že se prodává, že se hraje v rádiích a že jejich koncerty bývají velmi často vyprodané.

Když Black Keys začínali, back in 00's, nešlo o nic víc než dvojku týpků, kteří se našli ve starých bluesových nahrávkách Juniora Kimbrougha, R.L. Burnsidea nebo T - Model Forda (jo, všichni jsou to černý, whiskou poháněný bluesmeni). No a zákonitě i ve stejnym duchu se tenkrát nesla jejich muzika. Byl to minimalistický, autentický, neučesaný elektrifikovaný garážový blues hraný až na dřeň kostní dřeně. Nic originálního, nicméně boží. Pitomá hudební kritika je tenkrát ráda srovnávala s White Stripes, jenže kdyby měli WS monopol na garage blues, kam bychom došli?

Časy se mění, to ví i Bob Dylan a minimalismus prvních alb je dnes nejspíš v nenávratnu. Jak zní El Camino, deska pojmenovaná po modelu automobilu značky Chevrolet?



Jak je to dneska
El Camino zní, a teď se nelekejte, jako dobře vyvážený mix mezi Michaelem Jacksonem a ZZ Top. Já vim, to se může zdát hrozný, jenže ono to fakt funguje. Máme tu našláplý disko blues riffy vybroušené do vysokého lesku v kombinaci se smrtelně chytlavým groovem, který pod tím vším plyne jak spodní voda. Dan Auerbach se pouští do dobrodružných falzetových frajeřinek a konkrétně třeba song Sister zní jak nějaká věc od MJ z dob Billie Jean. Škoda že už MJ nežije, aby mohl vydat svuj cover tohohle songu (škoda že nežije Johnny Cash aby mohl udělat cover coveru tohoto songu).



Vedle fuzzovitě srstnatý kytary Dana Auerbacha a bicíma Pata Carneyho, v kterých se snoubí to nejlepší z hravosti Buddyho Milese a nasraného diktátu Johna Bonhama, slyšíme šťavnatou basu a šikovné klávesy a ženské sbory, čímž The Black Keys definitivně potrvzují přerod od bluesrockového dřevitého dua k plnohodnotnému bandu, který ostatně započal už v roce 2008 albem Attack & Relase.

S albem Attack & Relase má aktuální El Camino společného producenta, kterým není nikdo jiný než Danger Mouse, jeden z nejoriginálnějších a nejvytíženějších současných muzikantů (možná vytíženější než Jack White). Danger Mouseův rukopis je z nahrávky znát a to především v bohatých aranžích a na první poslech nepostřehnutelných detailech.

Nebál bych se označit El Camino jako muziku určenou na párty. Jenže je to zároveň proklatě kvalitní muzika na párty, nic lacině plytkého, chraň bůh, jenom je to prostě strašně zábavný žraní. Taková God on the Ceiling mi v hlavě něčím, nejspíš svojí odvázanou koktejlovou atmosférou a jasně definovaným groovem, evokuje nesmrtelný Elvisův hit Little Less Conversation a to uznejte, je song pro párty jako stvořený.



V odvázaným late nite párty duchu se nese téměř celá deska, naštěstí, aby to nebylo nudný, jsou tu i věci, které na desce překvapí. Za zmínku stojí rozhodně song Little Black Submarines, který začne jako niterní bluesová balada, aby s každým veršem postupně rostl a pak -střih- vybrnkávaný akord na dědově španěle se lusknutím prstů změní v nekompromisní ocelově lokomotivní riff poháněný parou nebo možná živený extraktem z Jimmyho Page. Každopádně v tomhle tkví prapůvod sousloví heavy metal, který poprvé použil William Burroughs právě na koncertu Led Zeppelin.




První chvíle songu Nova Baby zase nečekaně připomenou bandy jako White Lies, to mi příde obzvlášť vtipný, protože nějaký post punky nebo romantiku tohohle ražení bych před takovými pěti lety od Black Keys nečekal a nejspíš bych jim to ani nesežral tak jako dneska.

Skutečným, byť na první poslech možná skrytým skvostem je song Hell of a Season, k tomu nemám co říct, to buď cítíte taky, nebo máte smůlu. Pro mě je to černá perla alba.



Na konci je vtipný péesko
Tak to by bylo zhruba k nový desce. S tím že se Black Keys odprostili od svých minimalistických kořenů jsem se až dosud težce smiřoval, alba Attack&Relase, ani Brothers nepatří mezi něco, z čeho bych byl kdovíjak odvázán. Ale El Camino mě přesvědčilo, že i přes model kompletního bandu cesta vede a že The Black Keys pořád umí nakopat (nejen) ty americký tlustý prdele, totiž zadky.

P.S: Stejně už se nemůžu dočkat, až budou starý a budou se chtít vrátit ke kořenům. Z prvních třech desek mám dodneška v uších třísky.


note: pokud jste příliš líní nebo příliš čestní El Camino stahovat a vaše peněženka je příliš prázdná na to El Camino kupovat, pak vězte, že je kompletně (a légalně) k poslechu na Groovesharku